Ukázka z ExpeDu - Potápka

Potápka poslal ukázku ze svého ExpeDu. Je to jednak dobrý příklad, jak takový ExpeD může vypadat, a jednak hezký motivační text. Děkuju Potápkovi za svolení s uveřejněním.

Na porovnání nabízím další variantu expediční dokumentace. Přes sešity a tabulky jsem se nakonec dostala k dokumentaci ve formě blogu.

H.

Expediční dokumentace - Potápka

 

Rád bych se teď pokusil odpovědět na jednu zásadní otázku – proč lezu na vrchol? Důvodů určitě bude více – před pár lety (myslím, že v roce 2008) se tenhle projekt pokoušel nastartovat u nás v oddíle jeden úžasný člověk – Jura, ale bohužel jsme se toho nechytnuli, a tak se celá tato myšlenka propadla do hlubin času. Ještě bych měl připomenout jednoho člověka, který ve mně zanechal stopu – byl jím Pobor – ohromující člověk. Nad jeho činy jsme žasli s otevřenou pusou, a když jsem se pak dozvěděl, že je také horolezcem (nejen symbolickým), docela mě to nadchlo. Z toho vychází další důvod mého snažení – vykonat čin, na který bych mohl být hrdý – něco hodnotného, co stojí hodně úsilí. Zavedení Cesty k vrcholu se sice nezdařilo, ale na druhou stranu – ta myšlenka ve mně utkvěla a já ji nechal nevědomky uzrát – vyplatilo se. Stalo se, že jsem před Vánoci minulého roku zabrouzdal poměrně náhodou na stránky Skunipy, protože mě zajímalo, jestli Vrcholy ještě vůbec fungují a tak jsem zavadil o nějakou listárnu a začal číst. V těch textech bylo něco ukryté – nějaká záhadná lokomotiva, která mě začala táhnout… Zasnil jsem se o tom, jaké by bylo lezení tam nad úroveň mraků, překonávání sama sebe a možná i s někým, kdo by měl stejný cíl – dokázat si, že na to mám. Tak jsem se po krátké korespondenci s Kybem, která mi dodala kuráž, začal 1. března 2011 škrábat k vrcholu.

1. března. Mám hotové a vytištěné poměrně zdařilé tabulky, které jsem si vytvořil v MS Excelu. Započítávám první SVeMy za hru na kytaru, vytvoření tabulek a za vedení schůzky. Také jsem začal plnit Modrý život – úžasná to věc – má takovou motivační sílu. Sice jsem se neotužoval, ale zítra začnu. V duchu si říkám „Jen tak dál.“

7. března. Skočil jsem si do obchodu, abych nakoupil suroviny na vločkovou směs. Vtipné bylo, když jsem bušil vší silou do čokolády paličkou na maso, aby se rozdrtila. Vločková směs se mi povedla, přidal jsem trochu Cornflakes a s chutí ji zobal i můj brácha, což mě na jednu stranu štvalo, protože je to hamoun, ale na druhou stranu mě potěšilo, že mu taky chutná. Mám za sebou první týden maratonského běhu a otužování. Myslel jsem si, že uběhnout po ránu 2 kilometry a hned na to skočit pod studenou sprchu je na mě příliš, ale zmýlil jsem se. Já to dokázal – a o tomhle celá Cesta k Vrcholu dle mého názoru je.

13. března. Chtěl jsem s sebou stáhnout i další rovery, tak jsem už před dvěma týdny začal organizovat výpravu za účelem seznámení s Vrcholy. Chtěl jsem jim ukázat, že to není tak těžké, jak se zdá, a také že i s malou mírou sebepřemáhání lze vrcholu dosáhnout (sice to trvá déle, ale jde to). Bohužel, výprava ztroskotala na účasti, tak jsem se domluvil se dvěma dalšími rovery, že přespíme v klubovně pod záminkou filmového promítání. Samozřejmě jsem toho pátečního večera a sobotního dopoledne „zneužil“, abychom si společně namalovali naší Horu – vskutku „umělecké dílo“, u kterého jsme se pořádně vyřádili, vyzkoušeli upéct chleba bez trouby (nepovedl se, ale do budoucna to určitě napravíme) a k večeři jsme si uvařili Eintopf – koupili jsme hrachovku, papriku, rajčata a masovou konzervu a všechno jsme to smíchali dohromady. Výsledek byl nečekaně dobrý, i přestože jsme měli přebytek, všechno jsme snědli. Ráno jsme domalovali trasu na naší osmitisícovce, uklidili jsme a rozpustili jsme to.

Doufám, že je to alespoň trochu nadchlo, ikdyž mám tušení, že to nebude tak úplně jednoduché. Teď vlastně narážím na jeden fakt – v oddíle nemáme lidi se stejnou „krevní skupinou“, jako mám já – skauty a rovery, kteří by byli schopní strhnout s sebou ostatní – takové ty „tahouny“. I přesto však stále věřím v to, že se mi je podaří „naočkovat“.

15. března. Dnes jsem dodělal elektronickou podobu tabulek v MS Excelu včetně automatického sčítání všech SVeMů. Ušetří mi to hodně práce, takže na papír už budu zapisovat, jen když se nedostanu domů (výpravy, tábor, dovolená).

19. března. Dnes jsem měl možnost díky ochotě a přičinění naší paní učitelky hudební výchovy si poslechnout cyklus symfonických básní Má Vlast. Do Poličky totiž zavítal symfonický orchestr včele s Jiřím Bělohlávkem – významným a uznávaným dirigentem. Nejvíce mě zaujala Vltava, cítil jsem při ní mrazení po zádech. Slyšel jsem symfonický orchestr naživo poprvé. Byl to nepopsatelný zážitek… a ještě mám za to SVeMy.

Začínám díky Vrcholům stále více přemýšlet o činnosti našeho oddílu. Schází mi tu akce, o kterých bych mohl za pár let hrdě říct: „Tak tohoto jsem se taky zúčastnil. Byla to dřina, ale dokázali jsme to.“ Nemyslím si, že jsme nedokázali nic, to ani zdaleka není pravda, ale chybí mi tam ten „vrchol“ – čin, který by byl opravdu významný a zaujal by například i „neskautskou“ veřejnost. Jsem sice hrdý na to, že jsem skaut, ale když se ve škole zmíním o skautingu, u některých spolužáků se v obličeji objeví ten pohrdavý úsměv. Chtěl bych jim ukázat, že tohle gesto není na místě.

20. března. Stále přemítám nad otázkou toho činu a stále více se mi dere na mysl slovo „expedice“. Tímto slovem jsou Vrcholy doslova protkány a já si pomalu začínám uvědomovat význam toho ostře znějícího slova. Myslím, že je to výzva stvořená pro rovery, jako jsme my. Pořád si říkám, že se do toho musím opřít.

Komunikace a spolupráce mezi rovery z celého okresu se konečně začíná rozjíždět, myslím si, že to bude stát za to. Organizátoři z řad roverů a rangers byli podle mě vybráni správně. Už se těším, až se s nimi setkám.

24. března. První tisícovka je za mnou, mám z toho dobrý pocit. Dneska jsem maraton neběžel, jak mám ráno ve zvyku, protože jsem se učil na písemku z biologie. Mohl jsem to odběhnout i odpoledne, ale únava z tělocviku mě přemohla (v duchu si říkám „Zase výmluvy…“). Před pár dny jsem Kybovi zaslal torzo tohoto ExpeDu – zajímalo mě, co si o tom myslí. Odpověď mě opravdu potěšila – přestože jsem si myslel, že je chudý a nezáživný, Kybův názor je ten, že se v něm skrývá mnoho zajímavých myšlenek. Právě dělám první fázi úkolu Time Manager – chystal jsem se na to už dlouho (jako na všechno... ti prozíravější čtenáři jistě pochopili, že jsem tvor vskutku líný).

24. března. Úkol V0301-3 Time Manager.

Co je NUTNÉ i DŮLEŽITÉ.

Co není NUTNÉ, ale je DŮLEŽITÉ – co mi jde, do čeho bych se chtěl pustit.

škola, učení

skauting (vedení družiny, příprava programu, rovering – i okresní, do budoucna expedice), hra na kytaru (cvičení, učení nových riffů), jazyky (Ruština), IT a programování (C++, SDL), střelba, elektronika, společenské tance, volejbal (nejsem si jistý, jestli mi jde, ale baví mě, tak bych v něm měl pokračovat)

Do čeho mě NUTÍ okolí, ale není to DŮLEŽITÉ.

Co není NUNTÉ ani DŮLEŽITÉ.

přítomnost na sociálních sítích

počítačové hry